RECENZE: Visa transit II – Nicolas de Crécy

Francouzský scénárista a kreslíř Nicolas de Crécy patří k nejpozoruhodnějším komiksovým autorům, ke kterým se můžete na českém trhu dostat. U jeho grafických románů ale nečekejte oddechovou četbu na jedno odpoledne, jak to mnohdy u komiksů bývá. Kdo nemá mozek zapnutý na nejvyšší obrátky, ten se ve všech autorových nápadech a podivnostech ztratí a do konce vyprávění se už nechytí. Ve svých příbězích dává Nicolas de Crécy čtenáři možnost nahlédnout do bizarních světů, kde je šílenost všedního dne normou, kde se mísí absurdita s poetikou a kde se fantaskní postavy, nezřídka zvířecího vzezření, setkávají nad šálkem duševních problémů a debatují o krásách své maniakální podstaty.

Kdo u poslední věty nevěřícně třeští oči, může si oddychnout, to není případ jeho civilněji pojaté autobiografické cestopisné série s názvem Visa Transit. Nicolas de Crécy se v roce 1986 ve svých dvaceti letech sbalil na cestu, se svým stejně starým bratrance nasedli do rozpadající se kraksny Citröen Visa a vydali se na nezapomenutelnou jízdu z Francie do Ankary. Společné zážitky, zkušenosti a vzpomínky související s cestou Nicolas de Crécy zvěčnil v třídílném nostalgicky laděném komiksu Visa Transit. Ve druhém svazku jejich dobrodružství pokračuje a po peripetiích s ukradeným červeným baťohem v minulém díle se dostávají na konci července do Bulharska a dál až do Turecka.

Samotná cesta ani cíl nehrají v komiksu hlavní roli, ale slouží především jako odrazový můstek na všechny myšlenky a vzpomínky, které chce autor svému čtenáři sdělit. Dočkáme se tak učených i obyčejných disputací na všemožná témata, filozofování, kritiky, nesourodých idejí, které hlavní postavě naskakují asociované událostmi na cestě, ale také zajímavých odboček do autorovy minulosti a historek z dětství a dospělosti, jimiž se často nechá unášet. Největší část vzpomínek a většinu druhé poloviny knihy zabírá autorovo turné po Bělorusku, kterého se zúčastnil v devadesátých letech a které mu připomněla havárie černobylské elektrárny.

Poetické myšlenky a monology hlavního hrdiny provází čtenáře po celý komiks a je to radost číst. Na druhou stranu komiks způsobuje také syndrom neklidných nohou a nutkavých myšlenek k nasednutí do auta a odjezdu za dobrodružstvím a nekonečnou cestou jen s červeným batohem a kupou knih. Tak moc vás jeho vyprávění dokáže pohltit. Nezapomeňte si připravit ke čtení wikipedii, protože de Crécy vás vezme kromě nostalgického putování krajinou vzpomínek a východní Evropy také na exkurzi do světa umění a literatury, kde se to zajímavými lidmi a díly jen hemží. A byl by to zázrak, kdybyste všechny znali. Za všechny musím zmínit samozřejmě starého známého Henrima Michauxe, který v komiksu sám vystupuje.

Přestože se grafický román odehrává v reálném světě, nebyl by to Nicolas de Crécy, aby nepřidal pár fantasmagorických a magických prvků, které jsou pro jeho komiksy tak příznačné. V tomto případě je všechno nadpřirozeno vměstnáno právě do podoby již zmíněného básníka Henriho Michauxe, který pronásleduje na motorce oba chlapce a chce, aby autor v knize přestal citovat jeho básně. Jedná se o geniální meta humor a skvěle napsanou postavu, která zábavně komentuje de Crécyho “vykrádání” jeho básní a zároveň mu radí, aby si například dal pozor na metafory a podobně. Básníkovo občasné (ale o to intenzivnější) vystupování vykrystalizuje v grandiózně vtipné finále, kdy básník konfrontuje hlavní postavu, a přivede mu jiného spisovatele, kterému nebude vadit, že ho někdo cituje.

Podmanivá a oku lahodící kresba mě nepřestává udivovat ani ve druhém díle. Jemně rozestřená ilustrace pastelových barev s přemírou oranžové a hnědé je obkreslena černou ostrou linkou tvořenou klikyháky tam, kde by měly být okraje hran předmětů, postav, domů, aut a památek a dodává to kresbě náboj a život. Oči jsem vyloženě mohl nechat na soumračném příjezdu do Istanbulu, kde autor popisuje, jak se mu všechny podrobnosti z města smazaly a nahradily je akvarely Williama Turnera. Přesně v té chvíli se ilustrace jemně rozostří, zmizí ostré černé linie a ve stylu právě jmenovaného malíře pokračuje ilustrace celou jednu stránku. Nádhera.

Na konci druhého dílu komiksu Visa Transit na mě čekalo překvapení v podobě chybějícího konce. Překvapení to bylo ale příjemné, protože to znamená, že bude ještě třetí díl. Radost z poznání byla nezměrná, protože jsem si klidné nostalgické vzpomínání a hloubání nad životem Nicolase de Crécyho s překrásnou kresbou zamiloval. Visa Transit doporučuji na začátek všem, kdo by se chtěli s autorovým dalším dílem seznámit. Jít na to pěkně postupně od nejnormálnějšího Visa Transit, až po tu největší šílenost v podobě Nebeského Bibenda.

RECENZNÍ VÝTISK POSKYTLO NAKLADATELSTVÍ MEANDER

Honzík Křepelka

Ó fretná chrochtobuznosti! Tvé mikturace jsou mi, co zprudlé žvastopunksery na plzné včele. Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy a krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to! Geek and Proud!