RECENZE: Lobo – Univerzální gladiátoři – Alan Grant a John Wagner

Lobo se těší v našich luzích a hájích mimořádné popularitě. O tom, že to není tvrzení vycucané z prstu, svědčí fakt, že Crew nadále pokračuje s 2. vydáními jeho dobrodružství. Tentokrát se vracíme ke třetí knize ze série, která originálně vyšla už v roce 1993, a která nese název Univerzální gladiátoři.

Zapomeňte na Hunger games, to je nevinná hra pro děcka, vlastně doslova. Kdo se chce podívat v telce na pořádnej masakr, ladí vysílání z planety Mondo Carno, kde se každoročně pořádá brutální reality show Zabijáda. Tedy něco jako olympiáda v zabíjení. Šestnáct sezvaných týmů se do sebe pustí v aréně plných překvapení. A žádná taková zábava nemůže proběhnout bez toho nejvostřejšího týpka ve vesmíru, samotnýho velkýho šéfa Loba. Ten nepotřebuje vyhrát slíbené ceny pro vítěze, tomu stačí, že se může masakrálně pobavit.

Předpokládám, když čtete tyto řádky, že jste seznámení s tím, o čem Lobovy komiksy jsou? Ale pro jistotu vám osvěžím paměť – drsné násilí, dekadentní humor, vynalézavý vulgární slovník (tentokrát mi v hlavě utkvěl krásný termín “prdeloid”) a nekončící masakr, takže jde o čtení, které lemuje stezka poskládaná z mrtvých nebo zmrzačených těl a řeka plné krve. Lobák zkrátka není pro žádné puritány a intelechtuály. Cítíte-li pohoršení při představě, že někdo použil svojí fantazii k tomu, že na stránkách ztvárnil něco jako sebevražedný park, kde bezcenné postavičky vynálezavě přicházejí o život, jděte o dům dál. Pokud vám při té představě ale cukají aspoň opatrně koutky nahoru, tohle může být čtení pro vás. 

Univerzální gladiátoři přinášejí ingredience, které dělají Loba Lobem, v nezředěné míře. Třeba úplně vypouštějí nějaké pokusy o příběh, protože zápletku o mordovačce na jedné planetě lze stěží nazývat vyprávěním. Od začátku do konce se tak jenom naši nadšení soutěžící mezi sebou kydlí, zejména Lobo si dává záležet, aby touhle soutěží prošel jako nůž máslem, a jedinou vedlejší linkou je malinkatý oblouček o Juliovi Coubirtinovi, který Zabijádu pořádal.

To by asi ničemu nevadilo, mnohokrát šel Lobo k věci a moc kudrlinek kolem toho nenadělal. Ale tentokrát se nedokážu zbavit dojmu, že s přímočarostí to v tomhle komiksu Alan Grant přehnal a zároveň v něm chybí nějaká větší vynalézavost nebo nápaditost, která z průměrné oddechovky dělává tu zapamatovatelnou. Vzato kolem a kolem Velkej šéf zde působí vlastně vyměkle a jeho kousky tentokrát ve srovnání s jeho jiným řáděním připomínají spíš neplechu Denise, postracha okolí, než bezskrupulózní úlet jednoho z nejšílenějších týpků ve vesmíru.

Kresba mi taky nepřišla bůhvíjaká, i když ne že by na ní zrovna komiksy s Lobem stály ale na druhou stranu obálku kreslil Mike Mignola, který do ní dokázal vtisknout svůj nezaměnitelný styl tak, že Lobo vypadá na coveru až majestátně. Stejně jako kdykoliv předtím i tentokrát můžu ocenit vynalézavost textu, která se tentokrát promítla jak do jmen postav, viz zmíněný Julius Coubirtin, který podobou odkazoval na Julia Ceasara, jménem na zakladatele olympijské tradice, tak třeba do jednotlivých názvů kapitol jako “Vene, vidi, kaputi” nebo “E pluribus mrtvolárum”. Věřím, že pro překlad je to výzva, a Šimon Španihel prokázal, že tahle slovní ekvilibristika mu není cizí, takže si i tentokrát čtenáři rozšíří slovník o spoustu krásných květnatých výrazů.

Každopádně s Univerzálními gladiátory, v kontextu jiných Lobových komiksů, je to asi tak, jako kdybych si chtěl pustit pořádný hardcore péčko, ale místo toho jsem dostal nějakej rozkostičkovanej japonskej soft. Je to pořád fajnová oddechovka na zamračená odpoledne, ale je to určitě jeden ze slabších komiksů s Lobem, protože Velkej šéf umí nakládat brutálněji a Grant umí lepší scénáře.

RECENZNÍ VÝTISK POSKYTLO NAKLADATELSTVÍ CREW

Libo-Wan Kenobi

I am ONE with the Force and the Force is with me!

Geek and Proud!