RECENZE: Soudce Dredd - Sebrané soudní spisy 4 - Nerdopolis

Sebrané soudní spisy počtvrté přináší ty nejdivočejší zkazky z Mega-City 1, ale i mimo něj. Soudce Dredd drží zákon na uzdě splašeného velkoměsta se sveřepým přístupem sobě vlastním, který i po těch letech baví. Přeci jen se jedná o příběhy, které vycházely už v letech 1981 až 1982.

Těch 30 let je znát především na kresbě, která je ve své jednoduchosti poplatná své době a někdy není úplně přehledná. Zápolil jsem s ní u každého dílu a ani tentokrát to není výjimka. Jde o černobílé provedení, kdy v panelech, které jsou zahlcené kulisami a postavami, bývá těžší se bez barev zorientovat. Ale druhým pohledem se dá na tohle provedení dívat jako na plus, kdy se dá přímočará ilustrace vnímat jako zajímavost z dob dřívějších a mírnou složitost brát jako možnost, jak nechávat mozek pořád ve střehu. Asi bude dost záležet na tom, jak nalazení Dredda otevřete.

Sebrané soudní spisy 4 zahajují svůj útok na čtenáře jednoduchými dvouaktovými příběhy, ve kterých se věnují vždy určitému zločinu budoucnosti. Vynalézavost kriminálních deliktů, se kterými se Dredd a jeho kolegové potýkají, je neskutečná. Ať už se jedná o nelegální ždímání mimozemských žláz oddalujících stárnutí, až po zločin objednání vlastní vraždy. Imaginace autorů, co všechno lze spáchat a zprotivit se zákonu, příjemně překvapí a jakkoliv to zní morbidně, pobaví.

Tyhle historky dramaturgicky koncipované jako skutečné soudní spisy doplňují i další zábavné jednohubky, které se nerozprostírají do více než pěti kapitol. Mezi nimi vynikne především příběh o návratu Dreddova nepřítele Soudce smrti, ale nejzajímavější mi přišla povídka Vyjížďka frajírků. Ta se odehrávala za zdmi Mega-city 1 v radioaktivní zemi nikoho, kde měli zelenáči z akademie sbírat své první ostruhy. Pragmatický přístup soudců k výcviku dalších členů sboru tváří v tvář šílenství divoké pustiny plné mutantů podle mě nejlíp vystihuje atmosféru budoucnosti, kterou Dredd zobrazuje. Ale ať nekřivdím, k téhle bezútěšnosti a abnormálnímu pocitu beznadějného zmaru přispívá každá z povídek a přece jsou jen slabým odvarem toho, co přišlo v druhé části spisů!

U předchozího dílu mě delší kontinuální vyprávění Soudce dítě zklamalo, tentokrát ale dva propojené dlouhé příběhy nabízejí tolik adrenalinu, akce a nápadů, že jsem se nakonec musel přemlouvat, abych spisy odložil a šel se třeba najíst. Blokmánie a Apokalyptická válka jsou strhujícím čtením, které mě chytlo a nepustilo. Megalomanie, se kterou nakládají s Mega-City 1, úplně mění dynamiku vyprávění a z malých, lehce absurdních vyprávěnek se Dredd proměnil v epickou záležitost monumentálních rozměrů. Vnitřní nepokoje ve městě a vzájemné hašteření mezi bloky (mimochodem vtipně pojmenované třeba Blok Franka Zappy nebo Charltone Hestona apod.) jsou jen dýmem před tím, než se zažehne skutečný požár, který s sebou může vzít klidně i ty poslední zbytky civilizace a civilizovanosti.

Každá z předchozích kratších povídek jako by byla zahřívacím kolem před finální jízdou. Jestli se něco ve čtvrtém svazku povedlo, tak je to jeho celková koncepce, kdy se spisům daří postupně gradovat. Na začátku se čtenář může naladit na atmosféru absurdního světa, trochu se pobavit, občas se ušklíbnout, ale s Blokmánií a Apokalyptickou válkou přichází nekompromisní řežba, která stránku za stránkou eskaluje. Čtenářův zážitek se během listování umocňuje a na konci komiksu zůstává naprostá spokojenost, že takhle to mělo být.

A to jde o pořádnou bichli. Dredd ani tentokrát není žádný čtení na odpoledne, ale poctivý čtyřsetstránkový špalek, což ještě víc podtrhuje, jak dobrou práci tvůrci v čele s Alanem Grantem tentokrát odvedli. Spisy snad ani na chvíli nešustí větší hlušinou a bez váhání můžu tenhle svazek označit za nejlepších ze čtyř dosavadních vydaných dílů.

RECENZNÍ VÝTISK POSKYTLO NAKLADATELSTVÍ CREW