RECENZE: Ranaři – Joshua Williamson

Antihrdinové byli vždy oblíbení mezi čtenáři i diváky, protože na rozdíl od tradičních klaďasů s nimi můžeme sdílet jejich nedokonalosti, nejistoty a slabosti. Zatímco klasický hrdina je často považován za ideálního, bezchybnatého a téměř nedotknutelného, antihrdina nám připomíná naše lidské vady a prohřešky. Jeho chování je často v rozporu s morálními hodnotami, a přestože je nezodpovědný, sobecký, často cynický a někdy i zlý, dokáže nás k sobě přitáhnout svoji lidskostí a opravdovostí. Řekněte sami, opravdu byste potisícé nechali zatknout Jokera a zavřeli ho do arkhamské báně, nebo byste mu raději prohnali kulku hlavou a zachránili tím miliony lidských životů? Hrdina by udělal to první, antihrdina to druhé.

K antihrdinům se dá zařadit i partička jménem Ranaři, v originále The Rogues, kteří kradou a páchají zločiny v komiksovém DC universu. Tato skupina zloduchů se poprvé objevila ve stopadesátém sešitě komiksu The Flash, který byl vydán v roce 1965 a jak si můžete domyslet, jejich hlavním nepřítelem byl Barry Allan a později jeho nástupci a reinkarnace na pozici nejrychlejšího muže planety. Od ostatní superpadouchů se Ranaři liší tím, že mají svůj vlastní morální kodex, kde je třeba pravidlo, že neradi někoho zabíjejí, pokud to není opravdu nutné a snaží se protivníka spíš okrást, sabotovat a porazit, než mu způsobit zranění. Kromě komiksů se Ranaři vyskytli i ve hrách, animovaných filmech a seriálech.

Díky Nakladatelství Crew se nám do ruky dostalo souborné vydání čtyř sešitů komiksu Ranaři od Joshua Williamsona, která se odehrává deset let po nejslavnější éře Ranařů. Jejich tým se rozpadl a každý ze členů skupiny se vydal svojí vlastní cestou. Žádnému z nich se nevydařil život tak, jak si ho vysnil a nyní bloudí životem a točí se v neustálém začarovaném kruhu mizerných prací, nefunkčních vztahů, vězení, léčeben a probačních úředníků. Šéf Ranařů Captain Cold si jednoho dne uvědomí, že má všeho akorát tak po krk a rozhodne se udělat poslední akcičku, která by mu přinesla pořádnej balík peněz. Vydá se dát dohromady starý tým a představí jim geniální plán na okradení gorily Grodda, který by měl mít údajně ve svém Gorilla City schované nevystopovatelné zásoby zlata.

Ranaři je samostatná série a můžete se tak hned ponořit do jejich příběhu bez nutnosti znát jejich komiksovou minulost. Jejich motivace, historie a vzájemné vztahy jsou postupně vysvětleny a děj v tomto případě nemá žádná hluchá místa. Přestože jsem na začátku naznačoval, že Ranaři mají svůj vlastní morální kodex, ve Williamsonově pojetí se jím moc neřídí. Ranaři tak nabízejí poněkud temnější pohled na antihrdiny, ve kterých se nedočkáme jejich klasických verzí, které občas dělají špatné věci, ale v nitru jsou hodní, ale sociopatů s krutými sklony. Můžete od nich čekat opravdu cokoli, ať už se jedná o ukopnutí hlavy zmrzlého strážce nebo únos dítěte.

Komiks tak udržuje čtenáře v permanentním napětí, protože každá stránka přináší nečekané zvraty a nenadálé události. Přestože se Ranaři prezentují jako moneyheistová akce, ve skutečnosti jsou hlavním tématem spíše existencionální otázky a příběhy o lidské povaze a nátuře. Z loupežné akce toho totiž opravdu moc nedostaneme. Na to, jak je komiks dlouhý, tak vykradačka trvá příliš krátce a ani se nejedná o žádný majstrštyk na poli přepadení bank. V podstatě jen vejdou dovnitř a všechno se posere. Žádné geniální plánování, kdy má každá postava svůj specifický úkol a může ho splnit jenom on a proto se musí dát celý tým dát dohromady. Nic takového. Autorovi šlo spíš o postavy a rozvíjení jejich vztahů než o loupež.

A taky o jejich konečné osudy, protože tady byl autor opravdu originální a nečekal jsem, že to takhle vyhrotí, klobouk dolů. Naopak mě mrzela absence většího používání superschopností. Čtenář komiksu o superhrdinech by očekával, že je tam budou používat na každém kroku, ale oni s nimi naopak velmi šetří. Když nebudeme počítat Captain Colda, který se oháněl svým ledovým paprskem neustále, ostatní z partičky použili své schopnosti maximálně tak dvakrát třikrát. U Golden Glider jsem ani nepochopil, co má za schopnost. Ježdění na bruslích? Když už ale schopnosti použili, stálo to za to, protože akce při ní zobrazená byla skvělá a dynamická.

Kreslíř Leomacs vzal klasický vzhled ze starých komiksů a přidal k nim moderní prvky, které dohromady vytvořily jedinečnou kresbu. Příjemné a oku lahodící akvarelové barvy a precizní hra světel a stínů se spojili do efektivní podívané, která vyniká především v temných scénách, když něco vybouchne, nebo když se použijí superschopnosti (což, jak už jsem uvedl, není tak často). Teče tu hodně krve a brutality na sebe nenechají dlouho čekat. Vše kolem postav je dopodrobna ilustrováno, v podstatě i jejich těla. Avšak co se týče obličejů, zejména těch, které jsou zobrazeny z dálky, těm autor nevěnoval moc pozornosti. Jednoduše řečeno obličeje nevypadají moc atraktivně ani hezky. Stejný problém jsme měl u Košíku plném hlav, který také ilustroval Leomacs.

Temný příběh o nešťastných hrdinech s pekelně krutým konce byl i přes pár výhrad hodně kvalitní a příjemné čtení, ke kterému se rád v budoucnosti vrátím. Zajímavé bylo, že v komiksu nebyla ani jedna vyloženě kladná postava, pokud teda nebudu počítat jediný záběr na Supermana, a fungovalo to. Určitě zkusím i další příběhy o této prazvláštní partičce.

RECENZNÍ VÝTISK POSKYTLO NAKLADATELSTVÍ CREW

Honzík Křepelka

Ó fretná chrochtobuznosti! Tvé mikturace jsou mi, co zprudlé žvastopunksery na plzné včele. Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy a krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to! Geek and Proud!