RECENZE: Temné blues v New Orleans - František Kotleta

Tomáš Kosek se po třech knihách a pár povídkách vrací ve svém posledním dobrodružství. A vydá se na pořádnou cestu kolem světa. Nemyslím takovou tu jako Bohuš v Dědictví, aneb Kurvahošigutntág…i když i na poli sexuálním si užije, ale hlavně bude řešit záhady mystické v různých koutech světa. A co je důležitější v různých koutech toho světa duchovního. Jak se rozlučka tedy vyvedla?

Než se posunu k nějakému hodnocení, dovolím si vsuvku. Může to být tak 6-7 let. Takový rok 2016, možná 2017, kdy jsem navštívil poprvé PragoFFest v Modré škole. Pohlcen atmosférou jsem zaplul do místnosti plné knih, dnes by se řeklo trendově do pop-up knihkupectví. Cítil jsem nějakou potřebu si na tom místě koupit nějakou knížku, protože přece neodejdu z takové akce s prázdnou. Nějak jsem nevěděl, po čem sáhnout, abych se třeba neupsal nějaké pofidérní mnohodílné sérii. Tou dobou jsem už něco slýchával o nějakém Kotletovi. A věděl jsem, že Kulhánek už nic dalšího nevydá a jelikož jsem byl tehdy ještě mladší a jednodušší, takže po pár pivech na mě možná zabrala i obálka, na které svítil název Příliš dlouhá swingers párty, vybral jsem nakonec první dobrodružství Tomáše Koska. To se tedy stalo mou vstupní branou k fenoménu jménem František Kotleta.

O to větší význam pro mě možná mají v tomhle kontextu právě Koskova dobrodružství a prosté rozloučení s tímto hrdinou mě nemohlo nechat chladným. Tomáš Kosek je sympaťák, který má na krku dvě ženský, s nimiž oběma čeká děti, ale myslíte, že mu zlé rejdy dají pokoj. Ani omylem. Okultní síly a zločiny páchané jejich pomocí nespí, takže Kosek se nezastaví. Jak jsem naznačil na začátku, tentokrát nás čeká slušná exkurze do různých zákoutí okultismu a magických sfér. Čtenář se může těšit nejen na duchy, ale taky zombies, džiny nebo české jezinky a Babu Jagu. Kotleta vytváří zajímavý mix, který člověku otevírá bránu do všemožných kultur, ale i různých prostředí. Nakouknete tak pod pokličku bluesem nasáklého New Orleans, stejně jako do katolického Říma nebo muslimské Arábie.

Jelikož jde ale tradičně o jízdu ve vysokých otáčkách, netřeba se zdržovat většími popisy, takže na místě vlastně nezáleží. To jsou jenom kulisy, ve kterých se odehrává akce. O to tu jde jako obvykle především. Tu je třeba jen osladit řízným dialogem, které Kotletovi vždycky šly od ruky. Díky umně popsané řezničině, kdy se krev často míchá s jinými tělními tekutinami, a dialogům drsnějším něž šmirglpapír se z Kotlety stal tak všeobecně úspěšný autor. Čtenář určitě ocení i mnohé odkazy na povědomé věci z naší kotliny. Já sám jsem se nasmál, když Kosek v jistých přirovnáních ryl do Anny Šulcové, zároveň jde ale o věc, která při čtení o pár let později čtenáři nebude možná dávat smysl. Už dnes půlka lidí neví, co je Anna Šulcová. Co teprve za 2 roky.

Jinak největší devizou téhle knížky je fakt, že jde o důstojné rozloučení s oblíbeným hrdinou, aniž by stihl vyčpět. Poslední rozlučková povídka (která byla zveřejněna prý již jinde, ale já ji ještě nečetl) ve mně vyvolala dokonce známé lidské emoce, které bych mohl nazvat city. To mezi všemi těmi rozprsklými mozky a střevy, vúdú a souložením není na řezníka z Bruntálu vůbec špatný výkon.

Kotleta je totiž chlap, kterej se s nikým a ničím nesere. Nejinak tomu bylo za ta léta s Tomášem Koskem, který nejdřív k magickým schopnostem přišel, aby pak začal ztrácet parťáky. Taky potkával ženy, mnoho žen, a duchy, bohy, těch snad ještě víc než těch žen, a všelijaké padouchy a každému se podíval do očí a buďto je oddělal, opíchal nebo jim rozmluvil to, co měli právě v plánu. Tomáš Kosek nebyl hrdina, jakého jsem chtěli, ale jakého jsme potřebovali. A taky to byl zatraceně správnej chlap, kterýmu nešlo nefandit. To, že takhle na soumraku jeho kariéry, dokážu napsat, že jsme se s ním rozloučili v tom nejlepším, je zároveň tím nejlepším, co nám, a vlastně i Koskovi mohl Kotleta nadělit.

RECENZNÍ VÝTISK POSKYTLO NAKLADATELSTVÍ EPOCHA