RECENZE: Mlsoun 3 - Jeff Lemire - Nerdopolis

Vyvrcholení fenomenální ságy Jeffa Lemira se představuje poprvé v českém jazyce, český čtenář se tak konečně může vydat na srdcervoucí cestu k finále jedné z nejemocionálnějších a nejsrdcervoucnějších zálěžitostí, co jsem četl. Mlsoun (Sweet tooth) je uzavřen s grácií, dovolím si říct skoro fenomenálně a přesně tak, jak si aspoň podle mě zaslouží.

Nakonec to nikdy nebylo o tom, jestli se nepravděpodobné skupině, do které kromě Mlsouna a drsňáka Jepperda patřili i bobří kluk Bobby, doktor Singh nebo třeba mladá Becky a prasečí holčička Wendy, podaří zjistit, jak na Zemi přišla nemoc a jestli se jí dá zvrátit. Nakonec to bylo hlavně o přežití a o tom, jestli v novém světě najde Mlsoun a další hybridi místo a ještě víc o tom, jestli do tohohle světa vůbec ještě patří člověk.

Ne, že by tahle linka nebyla uzavřená. Lemire ji dotáhne, dokonce si dovolí naskládat kolem toho nový mikropříběh o expedici doktora Thackera na začátku 20. století , která se poprvé s touto nemocí setkala. Nicméně ukáže se, že je linkou vedlejší. Pokaždé vyzdvihuju, jakým způsobem Lemire pracuje s emocemi, jak se mu daří za sebe skládat věty a připravit ilustrace takovým způsobem, že se mu čtenáře vždy povede zasáhnout a i tentokrát míří neomylně na komoru.

Abbot se nevzdal svého pronásledování, Singh chce pořád rozlousknout záhadu podivné nemoci, Jepperd už jen doufá, že pomůže dětem přežít. S napětím se začtete, abyste se po úvodníku s doktorem Thackerem ocitli zase u přehrady, kde jak už víte hrozí bezprostřední nebezpečí. Ale svět je neúprosný a staví naše hrdiny před další překážky, ale i když jde o tak nehostinné místo, i v něm se nachází dobří lidé. Jepperd se setkává s dřívějším známým, dalším tvrďákem z hokejové ligy, kterou hrával, a který se postaví na jeho stranu i na stranu hybridních dětí. A každému se dostane jeho rozhřešení a dojde ke svému konci.

Jepperd býval bezcitná bestie, které pookřálo srdce, Gus se z naivního nepopsaného listu stává tím, kdo chápe život v jeho komplexnosti, přesto nikdy nezanevře na laskavost a pochopení. Pravda bývá totiž uprostřed, kdo ví, ten ví.

Těšit se můžete i tentokrát na velice osobní kresbu, kterou Lemire podtrhuje emocionální hloubku svých postav. Je to těžko popsatelné a uchopitelné, ale z Lemirových ilustrací zkrátka dýchá život. Nebyla na to tentokrát sám, příběh doktora Thackera ilustroval Matt Kindt, který jako by Lemirův styl Mlsouna vydestiloval a přišel s vlastním pojetím, kterým se mu chtěl přiblížit. Čímž komiks ještě o fous ozvláštnil a pro příběh z jiného času se vlastně tohle odlišení hodilo. Navíc to mělo svůj praktický důvod.

Ten Lemire ozřejmuje v rámci bohatého rozhovoru s Damonem Lindelofem, který komiks uzavírá. Jde asi o nejpovedenější interview, které jsem kdy v rámci podobných bonusů četl. Je osobní, poučené, zabíhá i do zajímavých aspektů Lemirovy tvorby, ale i do zákoutí tvorby jiných tvůrců. Řeší se například seriály Lost nebo Breaking bad. Úsměvně působí dnes již pasáž, jestli si Lemire dovede představit adaptaci Mlsouna. Jestli se bonusům vyhýbáte, tady byste udělali zásadní chybu.

Třetí Mlsoun uzavřel krásný příběh, který se čtenáře v osobní rovině musí dotknout. Navíc ho nutí přemýšlet o tématech spojených s ekologií a přírodou, a při tom je podává nepodbízivě, nenásilně a o to víc mohou zasáhnout. Během svého života směrem k Lemirovi to nedělám poprvé a asi ani naposledy, ale znovu před ním smekám pomyslný klobouk a můj obdiv k němu jako autorovi i ilustrátorovi nadále roste.

RECENZNÍ VÝTISK POSKYTLO NAKLADATELSTVÍ CREW