RECENZE: Mlsoun (Sweet Tooth) - Jeff Lemire - Nerdopolis

Lidi nemilosrdně kosí zvláštní virus a na svět začínají přicházet mutanti. Párům, které počnou, se rodí děti se zvířecími rysy. Je tohle konec lidské rasy? Jeffa Lemireho jsem poznal jako autora hlubokých lidských příběhů, ve kterých nepotřeboval k působivému vyprávění ani nadpřirozené prvky, o to víc mě Mlsoun začal zajímat. Pro úplnost adaptaci Netflixu jsem neviděl.

Hlavní postavou příběhu je právě takový kříženec Gus. Mladý hoch s parohy, chlapec jelen, jelenec. Žije se svým otcem v lese, matka podlehla nákaze, když byl Gus nejspíše miminko. Táta svého podivného chlapce vychovává skrytě před civilizací. Pravidlo číslo 1, v lese je dobře, cokoliv mimo les je zlo. Bohužel pro Guse i u otce se nakonec projeví zvláštní nemoc a zemře. Osamělý kříženec nezapře, že je ještě dítě a zvědavost zvítězí. Už za života svého tatínka se ochomýtal kolem kraje lesa a teď, když je sám, s tím nepřestane. Naneštěstí pro něj velice záhy narazí na dva lovce, kteří o něj projevují nezdravý zájem. Naštěstí pro něj se zjeví tvrďák Jepperd, který ho z prekérní situace dostane (tím, že bez váhání oba chlapi zabije), chlapce se ujme, protože prý existuje rezervace, kde tvorové jako ok, a nejen oni, mohou žít v klidu. Pouť, kterou jsme viděli v mnoha podobách (tedy kdy se starší drsňák ujme nevinného chráněnce – např.: Logan, Leon…), může začít.

Hned na začátku jsem zmínil, že mě Lemire již dříve bez přehánění uhranul svými lidskými příběhy. Essex County považuji za jednu z nejlepších věcí, co jsem kdy četl, a jsem proto moc rád, že můžu napsat, že i Mlsoun si našel okamžitě cestu k mému srdci. Lemire se ve svém vyprávění střídavě věnuje Gusovi, nad kterým stojí stín otcovy výchovy i důvěřivost jeho vlastní povahy, i Jepperdovi, jehož démoni a temnější minulost tknou do příběhu drsnější tóny. A jako obvykle, až mě to překvapilo, i sem se podařilo nacpat trochu hokeje. Asi kanadská úchylka.

Emoce, které oba účastníci vyvolávají, jsou skutečné. Ruku v ruce s tesknou a citlivou kresbou, která je také Lemirovou specialitou, se umí dotknout čtenáře a vtáhnout ho do nehostinného světa takovým způsobem, až vám bude připadat, že příběh žijete přímo s postavami. Ale pozor, tentokrát se Lemire vyřádil i s barvami, kterými většinou moc neplýtvá a ukázal se jako velice zručný kreslíř.

Ale největší devizou Mlsouna je Lemireho mistrovský cit pro vyprávění, který je na takové úrovni, že během čtení ani nebudete přemýšlet nad tím, že spousta věcí jsou ty nejběžnější klišé, které si s žánrem apokalyptické četby, kam Mlsouna můžeme zařadit, dokážete spojit. Však se zeptejte sami sebe, kolikrát jste příběh hromotluka a dítěte viděli nebo četli? Nebo snad jste o tom, že zůstat někde v uzavřeném prostoru je bezpečnější než se potloukat po širém světě ještě neslyšeli? Pokud ne, já doporučuji podceňovaný film Vesnice od M. Night Shyamalana.

A přestože jednotlivé části příběhu hrají na povědomou strunu, stejně si vás vyprávění, ač bezútěšně a depresivní, úplně omotá, vtáhne a nepustí. Tajemství, které se kolem pandemie a Guse vznáší, Lemire dávkuje opatrně a zvyšuje tak zvědavost během tohoto dílu, stejně jako očekávání od dalšího. Gus a Jepperd, ale i další postavy, které se oproti ústřední dvojici jen mihnou, působí tak životně, že si myslím, že se Lemire někomu upsal, aby získal takový dar. Mlsoun je totiž dalším jeho výjimečným dílem, které se naprosto vymyká svojí kvalitou většině komiksové tvorby. Must have, must read, must feel!

RECENZNÍ VÝTISK POSKYTLO NAKLADATELSTVÍ CREW

10/10

Hodnocení

I teď několik dní po přečtení vidím pohled do těch vyděšených Gusových očích, sveřepost a bolest, kterou skrývá Jepperd. Nic nevadí, že příběh extrahuje známé motivy, až by se dalo říct klišé, když Lemire umí dát každému panelu i dialogu takové zvláštní kouzlo, které obyčejné čtení povyšuje na skutečný zážitek.