RECENZE: Duna - velkolepá sci-fi bez konce - Nerdopolis

Duna je legendární knižní sci-fi série. Na adaptaci jejího prvního dílu si kdysi vylámal zuby David Lynch, kterému se obsáhlost složitého světa nepodařilo do filmu uspokojivě převést. Vznikl tak snímek, který byl moc divný pro mainstreamové publikum, ale zároveň nenadchnul ani fandy předlohy. Sám jsem Dunu v knižní podobě zhltnul jako malinu a Lynchovu adaptaci jsem ani na dvakrát moc nepobral. O to víc jsem byl zvědavý, jak si Denis Villeneuve s touhle výzvou poradí.

Není žádným tajemstvím, že se rozhodl rozdělit film na dvě půlky, aby měl dostatek prostoru a knihu převedl v rozsahu, v jakém si zaslouží. Jakkoliv tak vznikl film jaksi nedovyprávěný a z pohledu diváka možná méně akční, zejména ve srovnání s dílem Davida Lynche mi vychází, že jde o pochopitelné a chvályhodné rozhodnutí. Není třeba využívat vypravěčských zkratek a adaptaci kastrovat, ale vlastním tempem se před divákem rozkrývá složitost principů, kterými se řídí vesmír, ve kterém se Duna odehrává.

Představení titulních velkorodů Atreidů a Harkonnenů, které se podřizují vůli Imperátora, a jejich řevnivosti je tak věnován dostatek času, díky kterému jejich vzájemnou nenávist i rozdílnost můžeme dostatečně pochopit. Stejně jako důležitost planety Arrakis a náturu místních lidí, tzv. Fremenů. Ve středu dění je až takřka magické substance, “koření”, které je zdrojem obrovské moci a ještě většího bohatství a Arrakis nabízí i jiná překvapení, jako třeba obrovské červy, se kterými není radno si zahrávat. Zkrátka mytologie skýtá mnohá zákoutí, která stojí za to prozkoumat, ba co víc, je potřeba je sdělit, aby příběh nepůsobil zkratkovitě. To byl i velký kámen úrazu právě Lynchovy adaptace, která se opírala o vysvětlující voiceovery a v klíčových momentech se snažila vtěsnat velké události do pár minut.

Nicméně toto rozhodnutí s sebou přináší jednu velkou potíž, kterou ponesou nelibě zejména diváci neznalí předlohy. Ve filmu se zdánlivě neděje nic většího, nedočkali jsme se až tolika akčních a dramatičtějších sekvencí a snímek plyne pomaleji než drtivá většina mainstreamové sci-fi produkce. Obraz střídá obraz, s každým dalším výjevem se odloupne další vrstva komplexního příběhu, ale pomalejší tempo prostě nemůže sednout každému.

Problém číslo dva, který budou cítit asi všichni, a je na každém z nás, jak se k tomu postavit, je ona polovičatost, kterou s sebou nese rozhodnutí adaptaci rozseknout. Na finální verdikt je zkrátka brzy a až druhá polovina ukáže, jestli Duna funguje jako perfektní celek, kdy je tento film úžasnou expozicí před velkým finále nebo jestli šlo o promarněný potenciál.

Nicméně já jako fanoušek předlohy jsem na výsost spokojen. Jak jsem psal výše, kvituji, že se Villeneuve rozhodl vyprávět příběh v celé jeho šíři a s vidinou dalšího dění jsem řádně na případnou dvojku namlsán. Jako cinefil jsem si užil, nebojím se říci, fenomenální záběry, které v sobě skloubily famózní kameru s neuvěřitelně povedenými digitálními efekty. Většina filmu by šla nakouskovat na jednotlivá okénka, která by si člověk bez uzardění mohl vystavit doma jako umění. Hans Zimmer navíc po dlouhé době přišel s originálním soundtrackem, který má zajímavé motivy a podtrhuje film naléhavou osudovostí, kterou si zaslouží. Navíc srdce každého sci-fi fandy musí v neposlední řadě zaplesat u pojetí různých kosmických lodí a techniky, kterých je v Duně také požehnaně.

Kapitolou samou o sobě jsou herecké party všech zúčastněných. Nabušený ansámbl jako by se pro své role narodil. I herecké dřevo Jason Momoa je jako mistr meče Duncan Idaho perfektně uvěřitelný, a schopnější herci od Chalameta, přes Isaaca až po Rebeccu Ferguson jsou doslova živoucím ztělesněním svých knižních předobrazů. Villeneuve je ve výběru herců zkrátka precizní a ví, co chce a jak to z herců dostat. A z každého dostává tolik, aby v divákovi probudil skutečné emoce a především diváci věřili emocím na plátně. Ať už je to nejistota mladého Paula nebo třeba strach jeho matky.

Duna je velký film, který skvěle vypadá, skvěle zní a člověk z něj cítí, že se stane něco vskutku výjimečného. Na férovku je ale potřeba říct, že to výjimečné se neděje prostě v téhle první půlce příběhu. V první části Villeneuve rozestavěl figury, připravil kulisy, ale příběhu prostě schází konec, nebo spíše jakési uzavření. Zejména čtenářům předlohy by to vadit nemělo a spíše pro tohle najdou pochopení. Ostatní možná budou více skeptičtí a je jen na Villeneuvovi, jestli s druhou půlkou (u které pořád musíme doufat, že vznikne), dostane rozhřešení. Ale i tak je tahle výpravně pojatá expozice velice zajímavým sci-fi počinem na hraně artu a manýristického velkofilmu. Fandům třaskavějšího sci-fi ale pomalejší tempo a jakási umírněnost sednout nemusí.

9/10

Hodnocení

Těšil jsem se hodně a nejsem zklamán. Hltal jsem každý obraz, vychutnával si každý zvuk. Přesto finální dojem bude kompletní s druhým dílem. Do té doby můžeme doufat, že Villeneuve potenciál nepromarní, a že vůbec druhý díl vznikne.