RECENZE: Fotograf – Didier Lefèvre

Na konci roku 1986 odletěl fotograf Didier Lefèvre z Francie do Pákistánu, aby v rámci jedné mise humanitární neziskové organizace Lékaři bez hranic přešel hranice do Afganistánu a zde, uprostřed války mezi Sověty a mudžáhidy, nafotografoval a napsal reportáž o karavaně, kterou tři měsíce doprovázel. O dvacet dva let později vznikl o této expedici komiks Fotograf, jehož příběh prožil, nafotil a vyprávěl Didier Lefèvre, napsal a nakreslil Emmanuel Guibert a graficky upravil a koloroval Frédéri Lemercier. Hlavní hrdina autobiografického komiksu se bohužel vydání komiksu nedožil, protože o rok dříve zemřel na srdeční selhání.

Grafickou novelu Fotograf autoři rozdělili na tři kapitoly. Na začátku se nám představí hlavní hrdina Didier, vypravěč celého příběhu, který se účastní a píše reportáž o jedné z misí Lékařů bez hranic. Převážná část první kapitoly sleduje cestu výpravy z Pákistánu do provizorní nemocnice v Afghánistánu, druhá kapitola se zaměřuje na samotný život a práci v nemocnici. Dokumentární komiks, který pracuje i s reálnými fotografiemi, které hlavní hrdina skutečně nafotil, slouží jako náhled do kultury země a jejich obyvatel, jejichž způsob života zachycuje poutavou vzdělávací formou. Přibližuje nám také účastníky misí Lékařů bez hranic, kteří každodenně riskují svoje životy, aby pomohli lidem, které vidí ve svém životě poprvé, pravděpodobně i naposled.

Fotograf Didier, jenž se výpravy zúčastní poprvé, nabízí čtenáři jiný úhel pohledu na válku, a to převážně očima přímých i nepřímých účastníků konfliktu. Boří předsudky o místních obyvatelích Afghánistánu, jež by někteří čtenáři mohli před čtením komiksu mít a zároveň nezastřeně zobrazuje krásu a nemilosrdnost celé země. Pro milovníky cizích kultur se bude jednat o velmi poučnou a zajímavou sondu do radostí i strastí obyčejných lidí v zemi Blízkého východu, jejichž vřelost a pohostinnost mnohé překvapí. První dvě kapitoly fungují na podobném principu poznávání. Ta poslední nám ale nabídne úplně odlišný zážitek.

Ve třetí kapitola se staneme svědky návratu Didiera zpět do Pákistánu. Přání dostat se domů dřív, chuť po dobrodružství a touha být odkázán sám na sebe zapříčiní, že se rozhodne cestu absolvovat sám, respektive jen s nosiči a průvodci. Pozornější čtenáři si domyslí, že takhle pitomý nápad nemůže dobře dopadnout a samozřejmě mají pravdu. Didier se tak ocitá v napínavém a dramatickém boji o přežití, který by si klidně zasloužil celou vlastní knihu. Cestou se nevyhne zdravotním potížím, deprivaci, osamělosti, vydírání i blízké smrti. Třetí část je tvořena převážně komiksovými panely, ale těch pár fotek, které při svém dobrodružství Didier vyfotil, stojí za to, protože jen přispívají k bezútěšnosti a temné náladě celé cesty zpátky.

Právě nešikovnost a naivita Didiera způsobí, že se čtenář může více vcítit do vyprávění a prožít dobrodružnou expedici skrze fotografovu osobu. Jako nováčci v cizí zemi bychom se na jeho místě chovali pravděpodobně stejně hloupě a tím se pro nás Didier stane bližší a lidštější, než kdyby hlavním hrdinou byl ostřílený dobrodruh. Souzníme s jeho útrapami a strastmi, záleží nám na jeho osobě a doufáme, že misi přežije. Ano, občas se můžeme chytat za hlavu, co to zase vymyslel za stupiditu, ale z pohodlí a bezpečí domova se nám to lehko mluví a bez toho by to nebyla žádná zábava.

Skrze Didiera, který je, co se týče Afghánistánu nejspíš jako většina čtenářů, nepopsaný list, objevujeme novou zemi a noříme se do místních zvyků a tradic. Didier se učí místní jazyk, jak se mezi ostatními chovat, co si má obléct nebo třeba jak správně vylučovat, když se někdo dívá. A také kterou rukou pak jíst. Díky poutavému vyprávění nám Fotograf nabídne silný edukativní zážitek, po kterém se budeme chtít o Afghánistánu a jeho historii dozvědět víc. Dostaneme tak jedinečný pohled na krásnou zemi a fascinovaně budeme sledovat afgánské obyvatele, jak se navzdory válce snaží víceméně normálně fungovat a přežít.

Unikátní spojení skutečných fotografií s komiksovými okénky vytváří netradiční kombinaci, kterou jsem ještě v žádném komiksu neviděl. Jelikož mám přece jenom raději kreslené panely, tak asi čtyřicetiprocentní podíl černobílých fotografií v celém komiksu ve mně zpočátku vyvolával trochu závratě. Moje obavy se naštěstí rozplynuly po pár stránkách, protože fotografie jsou opravdu nádherné a celý koncept střídání fotek s jednoduše, ale realisticky nakreslenými obrázky fungoval na výbornou. Hlavně ty půl a celostránkové fotografie ve mě zanechaly hluboký dojem. Z fotek zraněných lidí a převážně dětí vás naopak zamrazí. Jedinou výtku mám ke snímkům ohraničeným nebo přeškrtnutých červenou tužkou. Jejich účel je pravděpodobně na sebe upozornit, ale ve výsledku mě ta červená barva spíše rušila.

Přestože nádherný obal naznačoval, že by se mohlo jednat o nezapomenutelný komiks, výsledek má očekávání ještě předčil a já byl navýsost spokojen. Síla autobiografických děl tkví v tom, že události zachycené na papíře se opravdu staly (měly by) a v komiksu Fotograf tomu není jinak. Působivé vyprávění a záživné příběhy vás vtáhnou a čtení je skutečně skvostným a hluboce niterným zážitkem, kdy vám po přečtení bude líto, že už je konec. Nesmím zapomenout ještě zmínit i humornou stránku komiksu, kdy mě černohumorné fórky a historky účastníků expedice na pozadí mrazivých událostí nejednou rozesmály. Povedené dílo, doporučuji všemi deseti.

RECENZNÍ VÝTISK POSKYTLO NAKLADATELSTVÍ MEANDER

Honzík Křepelka

Ó fretná chrochtobuznosti! Tvé mikturace jsou mi, co zprudlé žvastopunksery na plzné včele. Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy a krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to! Geek and Proud!